Takhle vypadala ruka v pátek, v sobotu ještě hůř. Už jsem se na to nemohla dívat, tak jsem se sbalila a Ger mě odvezla do nemocnice. Tam mě tentokrát přijal doktor nejasného původu, barvy přezrálého banánu, jehož angličtina je na stejné úrovni jako ta moje (což je nic moc), takže domluva byla zajímavá.
Výsledkem byla jehla v ruce...
...sestra mě vedla kolem těch chudáků ležících na chodbě a pak mě strčila do pokoje, kde bylo jedno lůžko o šířce 60cm, nějaké přístroje a odešla. Myslela jsem, že je to ošetřovna, a že mě tam někdo přijde vyšetřit nebo něco, tak čekala a čekala. Po hodině už jsem to nevydržela a zeptala jsem se na co vlastně čekám. Sestra se na mě nechápavě podívala a říká: musíte tady zůstat přes noc.
Já: no to vím, ale na co teď čekám...
Sestra: v 6 hodin dostanete antibiotika injekčně (byly 3 hodiny).
No a pak mi to došlo. Dostala jsem vlastní pokoj! Nevím jak se to stalo (možná proto, že Ger pracuje ve stejné nemocnici), ale dovedete si představit mé nadšení.
Myslela jsem, že to je ručník, ale tohle tam mají místo peřiny.
Naštěstí tam bylo teplo, tak jsem po skoro 4 měsících v ledovém zámku vyhřála.
Ty vole!
Večeře ušla.
Snídaně tež.
Ale oběd byl masakr. Čekala jsem nějakou šlichtu, ale i ta nejhorší závodní jídelna vaří primissimo ve srovnáním s tímhle. Na pohled to nevypadá špatně, ale zdání klame. Naprosto nepopsatelná chuť. Bohužel jsem měla takový hlad, že jsem to skoro všechno snědla.¨
No a po dvou dnech:
Infekce poražena!
Žádné komentáře:
Okomentovat